Síwa si drží svůj vlastní čas. Vklíněna poblíž libyjských hranic na nejzazším západním okraji egyptské pouště, ležela tato oáza tak daleko za dosahem Káhiry, že se k ní až do příchodu zpevněné silnice v 80. letech dalo dostat hlavně na velbloudu — a ta izolovanost je znát tím nejlepším způsobem. Lidé tu mluví nejdříve siwsky, berberským jazykem, nikoli arabsky; ženy tkají svatební stříbro a výšivky podle vzorů starších než národní stát; a celá zelená pánev datlových palem a olivových hájů se vznáší v moři písku, obkroužena slanými jezery, jež se na slunci třpytí jako rozlitá rtuť.

Oáza nosí svou historii v nepálené cihle. Pevnost Šálí se zvedá ze středu města, třináctistoletá spleť keršefu — soli a bláta —, která se s každým vzácným deštěm trochu rozpustí a stále vypadá jako pískový hrad opuštěný obry. Venku v Aghurmi stojí chrám Amonovy věštírny, kam roku 331 př. n. l. přišel Alexandr Veliký, aby byl potvrzen jako syn boha; můžete k němu vystoupat za týmž dlouhým výhledem, jaký měl on. Nedaleko si do skály vytesané hrobky na Gebel al-Mawta — Hoře mrtvých — uchovávají malované stropy a pramenem napájená tůň zvaná Kleopatřina lázeň dosud bublá chladná a čirá.

Večery patří vodě a tichu. Místní i cestovatelé se vydávají na ostrov Fatnas, palmami lemovanou kosu na slaném jezeře, sledovat, jak slunce klesá a hladina se barví do růžova a zlata. Večeří může být pomalu pečené jehněčí s datlemi u Abdu, instituce po desetiletí, nebo tišší stůl v Albabenshal zasazeném do zdí staré pevnosti. Zůstaňte dost dlouho a ten rytmus se vám dostane pod kůži — volání k modlitbě nad palmami, oslí povozy, hypersolná jezera, kde se houpete jako korková zátka, a jistota, že tam za nepálenými cihlami Adrère Amellal nasvícenými lampami se Velké písečné moře táhne na stovky prázdných mil.